Zpanikařil jsem. Teď je říjen, 2012, poslední rok světa (údajně, tedy) a za měsíc zase škola, úmorný školní rok, který budu milovat, jelikož potom přijde IB, podle všech odpovědí na Yahoo Answers masivní nápor, jenž mě připraví o mimoškolní život na příští roky, teď se na to psychicky obrnit a užít si ještě rok svobody, ale to přeci nejde – důležitá informace! Bude to poslední rok, který mi dovolí něco podniknout. Tedy, pokud učiním rozhodnutí dát se na parkour, začít hrát na violoncello nebo spáchat vraždu, tento školní rok bude posledním, kdy mi vyzbude čas. Co to je za úvahy? Krutá realita, panečku, krutá realita mého budoucna. Od příštího září, to je vlastně teď, ale retrospektivně tedy ono budoucno, bude čas ubýhat neúprosně a nepůjde vrátit. Tomu se říká idealizace minulosti, umělecky také idealizace dosavadna, potažmo starých časů uložených v dlouhodobé paměti, a ta mi sugeruje, že zatímco doteď čas přetáčet šel – objektivně hloupost –, dále už to vůbec, ale vůbec nepůjde. Je třeba něco udělat. Co kdyby mne to IB mělo dorazit? Ovšem, v takové situaci není na místě ptát se otázkou „co kdyby?“… Akce!
Do zahraničí. Čechy trochu znám, koneckonců jsem si nějakou část i víckrát prošel… Hrozně bych chtěl do zahraničí. Výměnný pobyt. Na druhou polovinu školního roku, to půjde uhrát na nějaké komisionálky a nebudu muset opakovat třídu ve fázi, kdy mne stejnak každý napomíná, že vypadám na svůj ročník příliš stár. Ne, ne. Pětiměsíční absence ve škole se ještě dá nějak vysvětlit. Především ušlechtilými studijními důvody. Nacházím různé organizace pro výměnné pobyty.
V této fázi to zjednodušším, našel jsem AFS a naskytla se přede mnou volba mezi Costa Ricou a Rakouskem. Ačkoli každý normální člověk by se rozhodl pro slunečné pláže středoamerické země, rozhodl jsem se pro dýňová pole a salátová pole a jiná pole a hory a kromě toho četná pole u našich sousedů.
25. leden 2013, sedím ve vlaku. V Brně přistoupí Brňan s krosnou a lyžemi, spolu jedeme do Grazu, tedy Štýrského Hradce, druhého nějvětšího města Rakouska a takového „ésterajškského“ Brna samotného. Bereme to přes Vídeň, kde potkáváme asi sto temperamentních Jihoameričanů, kteří ze záhadného důvodu učinili rozhodnutí strávit tak jako my pět měsíců v Rakousku. Vídeňský brífink trvá tři dny, vlakem jsou to pak do Štýrska – největšího rakouského kraje – dvě hodiny. Na nádraží mne potkává má nová mamka s novou sestrou. Vezou mě domů, v autě už se ptám svou téměř neexistující němčinou na různá slova kolem sebe, vypadám jako člověk po nehodě, na věci kolem sebe ukazuji a lámaně se dorozumívám. Dojedeme až do rodinného domku ve vesnici nedaleko Grazu. Ten večer poznávám svého hostitelského tatínka. Má vražedný pohled. Ukazuje mi pouzdro se svou vzduchovkou. A sklep. A učí mne zapínat alarm, s dodatkem (tehdy ještě anglicky): „That is against the gypsies.“ Tváří se přísně. Ale na tváři se mu později toho večera vykouzlí úsměv, když se baví tím, že mi ukazuje různé předměty po bytě – kuchyňské náčiní, nábytek, koberec – a s úvodem „David, was ist das?“ mi pak sděluje „Das ist das Messer. Das ist der Boden. Das ist der Tisch. Das ist das Lei… das T-shirt.“ U trička poprvé zaváhal. Málem mu to uklouzlo a promluvil na mne rakousky. To ale ne. To já abych mluvil správně…
Svou hostitelskou rodinku miluji, jsou výborní. Ale nutno dodat, že člověka první dva týdny ve škole a po úřadech, kde rozumí asi jednomu slovu ve větě, frustrují a unavují. Dorazí ho pak když dojde domů, oni ho pozdraví normální němčinou a pak mezi sebou začne rodinka štěbetat něčím, co jsem v životě neslyšel a nedokážu to porovnat k jakékoli formě vyjadřování, na kterou jsem v životě narazil. Chvíli jsem je podezíral z toho, že jsou to inkognito Slovinci. Přece jen, v Grazu a okolí je spousta cizinců: hlavně Turků, Bosňanů, Chorvatů… nejvíce tedy Němců, pro něž mají Rakušané vlastní hanlivý termín. Ale přece – občas na sebe ti moji zakřiknou něco zřetelně německy! A tak jsem se začal učit rozumět štýrskému nářečí. Byla to cesta dlouhá, a zdaleka ještě nejsem na jejím úplném konci. Byla to výzva. Ale šlo to. Ovšem když jsem na rodinku promluvil jejich vlastním dialektem, smáli se. V dobrém duchu. Ale smáli.
Graz má asi dvě stovky tisíc obyvatel. Nádherné, malinké město, čisté ulice, fasády všech barev, zelené tramvaje. Prakticky všichni studenti se tu stravují kebabem a jeho odrůdami, z čehož pojímá člověk obavu, že současná generace vymře velmi rychle, ale pánbůh ochraňuj. Nejlepší pivo je Murauer, nejrozšířenější Puntigamer. A tak dále, a tak dále. Osobních zážitků mám dost, koneckonců jsem tu oslavil osmnácté narozeniny… Na místě je asi menší výtah s nějakou výpovědní hodnotou. Vezmu jej tedy ze svého bilingvního blogu (adresa na konci), jejž jsem tam občas psával:
Eins. Když jedu do nebo z města, mávnu na řidiče autobusu, on mávne zpátky a pokyne hlavou, zastaví – klidně naprosto šejdrem, blokuje provoz – tak, aby se mi přední dveře otevřely přímo před nosem, načež se otevřou, já vejdu, pozdravím a poděkuju; pokud je to poslední autobus směr dom o všední den, pozdravím ještě paní ze svého městečka, o níž nevím jinak vůbec nic, jen to, že jeví zájem o to, abych nevystoupil někde úplně jinde než mám, a zajišťuje to tím, že mě potřicáté pokyne „to už je ono“ a já zase poděkuju a předtím než vystoupím řeknu čus. A hlavní na tom je: už jen to, že člověk může pozdravit řidiče jako žijící osobu a je to úplně normální, se mi strašně líbí.
Zwei. Doslovný překlad středně populární německé (nebo rakouské?) nadávky zní „š*k tě do kolene.“
Drei. Pokud chcete být slušní, řekněte „Grüß Gott!“ Pokud jste uvolnění, řekněte „Sgatt!“ Pokud jste v pohodě, řekněte „Hallo!“ Pokud jste víc než v pohodě, řekněte „Servus!“ Pokud jste cool, řekněte „Servas!“ Pokud jste echtovně cool, řekněte „Se’as!“ Pokud jste dechberoucně cool, řekněte „Ssssseasssss!“ A když se loučíte, varianta „Servus!“ a její odnože se můžou zopáknout, anebo jednoduše „Tschüß!“ A opět, pokud jste slušní, tak „Wiedersehen!“ a pokud jste echt Rakušák, tak „Wiederschauen!“ – neboli výdršau-n.
Vier. Bieber-účes je tu obří hit. Dovolil bych si tvrdit, že je na naší škole jeden ze šesti na Biebera. Na vrchu hlavy deseticentimetrová vyztužená vlna a okolo téměř do hola. Viděl jsem to mockrát, ale tady ve škole každý den.
Fünf. Zdálo se mi poprávu podivné, že má rodinka chodí jednou za čas v neděli na brunch… na letiště? Normálně štýrské mezinárodní letiště, a oni ani nikam neletí – jen přijdou posnídat. Ale šel jsem s nima a bylo skvěle – byli tam tetička, strýček, strýček, strýček, strýček a bratranec. Konverzoval jsem a cítil jsem se hrdě, posléze trochu divně, když mě sestřička prosila o sprostá slova v češtině. Má je i písemně.
Acht. Můj gasttatínek patří k lidem, kterých se člověk od pohledu bojí – teď už dávno ne, je výborný, ale nemohu popřít ten tehdejší první dojem. Má strašně ostrý pohled, šetří úsměvy a tváří se přísně. K největšímu posunu od původního dojmu došlo, když jsem ho poprvé viděl povídat si s kocourem.
Tedy: co dodat… Od té doby jsem se stihl o prázdninách vrátit k rodině, setkat se s některými rakouskými přáteli a dát si rakouské pivo. Do Štýrska jsem se zamiloval. A ty zážitky a prožitky si vezmu do hrobu, z druhé ruky nemají žádný smysl, a tak nebudu vyprávět více.
Pokud máte tu možnost, jeďte pryč… v dobrém! V zahraničí potkáte nové, jinak smýšlející lidi (není to kec), naučíte se závratně rychle nový jazyk (není to kec) a pokud jste já, zamilujete se do nového místa na světě. Toť mých pět měsíců v Rakousku.
Webová adresa (nekompletního) blogu o mém pobytu: www.davnovak.blogspot.cz
– David Novák
Porgografie 